"Jazyk Páteře"
by Christopher Fox Graham
Dej mi tetování
hlubší než kůže
na kostech páteře
na povrch každého obratle
v každém lidském jazyce
tetovat své slovo pro
"poezie"
aby se žádný jazyk už necítil cizí;
tak, aby každý lidský hlas
Dokáže ve mně promluvit slovo
nechť arabština a hebrejština
Posaďte se vedle sebe a neházejte kameny
nechte kantonské a hindské znaky
spojit ruce a držet svahilštinu a hutuy v houpací síti
ať se baskičtina a zulu konečně dotknou rtů vietnamštiny
zatímco Navajo položí hlavu na rameno Malajce
Mluvíme šesti tisíci jazyky
Ale vydržím bolest a čas
takže žádný lidský hlas ke mně nemůže promlouvat
aniž by byl pociťován
až na kost
nechť africké slabiky
sdílet prostor s evropskými artikulacemi,
Asijské morfémy,
a domorodé výslovnosti,
Zarovnejte je a vyryjte
jako organický čárový kód napsaný Braillovým písmem
čitelné červy, kteří mě jednoho dne obrátí zpět
k náboženství prachu a popela
v které jsme kdysi věřili
před tímto kultem těla a krve
vyvedl nás z antuky
Chcete-li hrát krátké postavy v dešti
Nechť ochutnají chuť našich slov
Ať konzumují poezii
a vrátit ji zpět do půdy
aby země mohla pocítit tíhu našich slov
a nezapomeňte na nás
když vyhyneme sami sebe
jako druhy před námi
Vyryjte poslední slovo
v Morseově abecedě
u kořene páteře
abych slyšel rytmus slova
v bocích, když spím
.--. --- . - .-. -.--
Nechte tečky a pomlčky rozprostřít
přes všechny kosti ve viru porozumění
Takže když ztratím hlas
Stále dokážu promluvit slovo
poklepáním na prsty,
bušení do bubnu
nebo změna rytmu mého srdečního tepu
mluvit mou krví
představit si
šest tisíc jazyků
Hraje mi páteř
v 33-ti hlasé harmonii
Udělat ze mě symfonii
s melodií, která se rozléhá
nahoru do míchy
ozvěna v tunelu hlasitěji a hlasitěji
zesílení složené hudby
až na dno mého mozku
kde vybuchne
a rezonuje uvnitř mé lebky
Odražení
šest tisíc nových výrazů
pro stejné slovo
s hlasy šesti miliard zpěváků
do mých šesti bilionů myšlenek
dokud nesnesu další chaos
a jejich píseň exploduje z mých rtů
Nabízet světu
Okamžik synchronizovaného porozumění
jedné písně
jednoho hlasu
jednoho muže
na okamžik
než svět zamrká
ztrácí zaostření
a poslouchá ozvěnu
pomalu mizí
ale pamatuje
zvuk
naší poezie
